Etiologie – původcem je nepohyblivá, aerobní, G- tyčinka Yersinia pestis.
Epidemiologie – hlavním rezervoárem moru jsou hlodavci v suchých oblastech (střední Asie, polopouště v okolí Sahary a Kalahary, jihozápad USA a jinde, např. rozvojové zěmě jako Mosambik, Vietnam, Namíbie a Tanzánie hlásí ročně mnoho případů).
Patofyziologie – onemocnění se přenáší na člověka z těchto hlodavců kousnutím infikovanou blechou (bubonická forma) nebo inhalací infikovaného materiálu (pneumonická forma). Ihned po vstupu do organismu jsou yersinie fagocytovány polymorfonukleáry a mononukleáry, následně jsou zaneseny do spádových lymfatických uzlin (nejčastěji třísla a axily), kde se množí a vytváří zde prudký zánět s nekrózami, krvácením a abscesy. Infekce se zde buď ohraničí nebo přechází do krve, kde působí sepsi s generalizací a rychlou smrtí.
Klinický obraz – dle způsobu vstupu do organismu lze rozlišit několik forem:
Bubonická forma – nejčastější, vzniká poštípáním blechou. Choroba začíná vysokými horečkami s celkovými příznaky (zimnice, třesavka, schvácenost). Velmi rychle se objevují bubony (velmi bolestivé a zduřelé pakety uzlin, zejména v tříslech, axile a krku, které prominují přes kůži).
Septická forma – vzniká při diseminaci yersinií do krve. Vznikají kvalitativní a kvantitativní poruchy vědomí se septickým šokem, hypotenzí a tachykardií s následným multiorgánovým selháním a smrtí.
Pneumonitická forma – vzniká inhalací yersinií nebo z předchozích forem. Klinicky i RTG se projevuje jako nespecifická těžká pneumonie.
Diagnostika – podezření vzniká při pobytu v endemické oblasti v kombinaci s klinickým obrazem. Diagnózu lze potvrdit průkazem yersinií z z kůže, sputa, likvoru nebo obsahu kožních morf. Rychlejší je průkaz yersiniových antigenů pomocí ELISA nebo DNA pomocí PCR.
Terapie – gentamycin + doxycyklin. Při myokarditidě, meningitidě a pleuritidě chloramfenikol.
Prevence – jedinou prevencí je nejezdit do endemických oblasti.